3. díl
Co konkrétně můžeme prožívat a cítit, když delší dobu pečujeme o své blízké?
Další díl mého seriálu pro podporu pečujících.
V předchozích dvou dílech mého seriálu Jak mohu pomoci a podpořit pečující jsem popsala:
V prvním příspěvku znaky, podle kterých poznáte, zda vaši blízcí potřebují pomoc a podporu jinou, než jen od vás.
V druhém příspěvku jsem se věnovala únavě pečujících.
Dnes bych vás ráda podpořila ve vašich pocitech, které jako pečující prožíváte.
To, co cítíme, je vše v pořádku!
Obvykle postupně zažíváme toto:
-
Nejprve jsme odhodlaní, v tom rodiče – potřebného – nenechat.
-
Cítíme výzvu, říkáme si, že to vše zvládneme.
-
Cítíme bázeň, máme obavy, zda to zvládneme.
-
Jsme zahlceni informacemi o nové situaci blízkého, cítíme zmatek a máme strach.
-
Zahájíme pomáhání, ale rodič se stejně zhoršuje nebo nespolupracuje, odmítá pomoc – jsme z toho zmateni a v obavách.
-
Může se stát, že náš vztah s potřebným není úplně zalitý sluncem a prožíváme obavy, co se stane, když se s ním budeme častěji setkávat.
Po určité době se můžeme cítit takto:
-
Únava, skleslost, vyčerpání, rezignace.
-
Ptáme se na smysl.
-
Nechce se nám doma po návratu od rodiče už nic dělat.
-
Cítíme nechuť za ním chodit, cokoliv řešit, cítíme se otupělí.
-
Nechceme už od ostatních nic slyšet, žádné rady, co bychom měli dělat lépe.
-
Cítíme se zahlceni kontakty s ostatními.
-
Děláme automaticky, co je potřeba – jako stroj.
-
Nedokážeme už naslouchat.
-
Při návštěvě u rodičů koukáme, abychom už byli zase pryč.
Dosaďte si i další vlastní pocity, které znáte.
Toto vše je v pořádku!
Je důležité, že jste si to uvědomili, je fajn, že si to umíte připustit.
Dovolte si to. Je to zpráva vašeho těla a mysli, která vás může zachránit.
Nestyďte se za to.
Jste prostě jen unaveni, přetíženi.
Znám to i já, když jsem pečovala o rodiče, znají to spousty pečujících. Znají to kolegové z praxe.
V péči o blízké vás mohou také překvapit pocity viny a výčitky, že asi nemilujete dost.
Tato zpráva vašeho těla a mysli je důležitá a moc užitečná!
Povede vás k naslouchání sobě.
Naslouchejte!
-
Ptejme se, co se děje.
-
Dopřejme si čas na zamyšlení.
-
Začněme se sobě věnovat.
-
Potřebujeme pauzu.
-
A potřebujeme pomoci.
Je to stav před vyhořením a je nejvyšší čas s tím začít něco dělat.
Opakuji svůj apel z minulého dílu, a je to důležité:
-
Myslete i na sebe a dopřejte sobě péči.
-
Najděte si pomoc, podporu, koučink, kamarádku, přítele pro rozhovory, někoho, kdo vás rád vyslechne, a nejlépe i poradí (např. terapeuta).
-
Nechte se v nějakých krocích zastoupit.
Skutečně nemusíme dělat vše sami.
Někdy je těžké přesvědčit blízkého, o kterého pečujeme, že i my potřebujeme pomoci a že k němu bude chodit pomáhat někdo cizí.
Jak přesvědčit blízkého, že je i v jeho zájmu, když nějaký díl svého pomáhání delegujete na odborníky?
-
Velmi pomáhá ujištění, že ho máte rádi, že se na něj nevykašlete, že ho budete stále milovat a chodit ho navštěvovat.
-
Pomáhá také vysvětlit, že když se necháte zastoupit, budete mít na něj více času – a můžete spolu dělat i věci, na které doteď nebyl čas ani síla.
-
Stává se, že potřebný to nechce přijmout nebo nemá náhled, že něco potřebuje.
-
V tomto případě pomáhá, když si s potřebným o situaci promluví někdo jiný – psycholog, terapeut nebo sociální pracovnice.
-
Potřebný se může bát cizích lidí, změn, odchodu z domova.
-
Profesionál o takových věcech umí mluvit a citlivě je vysvětlit.
-
Zkuste ho pozvat na jednu nenápadnou návštěvu – třeba na kafe – a buďte u toho. Ale nejdřív si s tím člověkem promluvte sami.
-
Buďte laskaví a trpěliví.
Milí pečující, jste úžasní takoví, jací jste.
Nestyďte se za své pocity, věnujte se jim a nechte si pomoci.
Příště:
Co dělat, když potřebný není náš favorit, vztah není ideální, je mezi námi zranění nebo odstup.
Jak se postarat o druhého a zároveň nezničit sebe?
Přidám i několik praktických rad a shrnutí.
Přeji vám krásné červnové dny.
Vaše Zuzana Vránová
Průvodce péčí o seniory
www.pruvodcepecioseniory.cz
