aneb
Jak jsme hledali moji maminku na Staroměstském náměstí
Kdo někdy pečoval o seniora s nastupující demencí, určitě se v tomto článku najde.
Byla jsem tzv. „Sendvičová generace“. Povila jsem děti už v době, kdy moje rodiče potřebovali den po dni stále více péče. Takže to znamenalo děti umístit do školky a s přispěním různých služeb a odborníku jako rodina se semknout, a také se zapojit.
Občas jsme moji maminku, když pak ovdověla, brávali s sebou na různé zábavné akce a trhy či jarmarky. Bývala jsem vždy velmi ostražitá, protože hlídat dvě malé děti, dva a čtyři roky, a moji zmatenou maminku, nebývalo jednoduché.
Jednou jsme byli na podobné akci v Praze na Staroměstském náměstí, a bylo to velmi úspěšné, protože děti i maminka se dobře bavili. Vše probíhalo celkem v klidu, byl s námi i manžel, tak jsem v klidu byla i já, měla jsem další dvě oči ku pomoci při hlídání tohoto spolku. Když jsme se rozhodli k odjezdu, zbývalo jen celou tu grupu naložit do auta, což byl snad nejtěžší úkon z celé akce.
S manželem jsme si rozdělili úkoly, já připínala do autosedačky jedno dítě, manžel druhé. No ale co s babičkou:
„Mami, prosím, stoupni si tady vedle mne a počkej chvíli, než děti upevníme, nebo si možná už sedni,“ poprosila jsem.
„Prosím tě, nestarej se, já počkám“, dostalo se mi odpovědi od maminky.
Děti byly úspěšně připoutány, už, už jsme nasedali do auta…
„Ale kde je babička?“ ptám se manžela.
„Nevím, teď tu byla!“ Rozhlédli jsme se kolem, oba popoběhli na různé strany, ale maminka nikde!!! Úplně se po ní slehla zem!
V takových to situacích jsem byla zvyklá reagovat velmi rychle, tehdy vycvičená matka pěti dětí. (No, okolo jela Městská policie, nabízelo se to samo????
Už jsem měla v ruce mobil a volala Městskou policii:
„Prosím, nám se ztratila maminka, tedy babička! Co máme dělat?“
Po vysvětlení, co se stalo, se mi dostalo uklidnění od hodného pana strážníka, že jsou na takové situace zvyklí a vědí, co mají dělat. Pak už jen stačilo říci jim svoji polohu a konkrétní popis maminky… a čekat.
Musím říci, že jsem nedoufala, že jí najdou, Staromák byl totiž plný návštěvníků jarmarku. Cítila jsem neskutečně ohromný strach a zmatek, a také pocit selhání, že jsem maminku neuhlídala. Věděla jsem, že se už neorientuje v prostoru, ale na chvíli jsem zapomněla, že to tak je.
V mé hlavě byl hluboce zakořeněný zvyk z dětství a mladší dospělosti, že na mámu se mohu vždycky spolehnout. Moje maminka mi dříve starší děti sama pomáhala vychovávat a hlídat. Nyní, poslední dvě, už nemohla z důvodu Alzheimerovy nemoci. A já na to v tu chvíli zapomněla! V tom zmatku a v té rychlosti jsem se myslí dostala zpět do dřívějšího pro maminku vědomějšího období!
Začala jsem si to vyčítat a zoufala si, ale:
„Haló, máme asi vaši maminku! Ale nechce jít s námi, prý jste jí řekla, že tam má stát, a nemá nikam chodit!!!“ Ano, to jsem opravdu řekla, ale na jiném místě, myslela jsem si.
„Tak mi jí dejte k telefonu. Mami, to jsem já, prosím, pojď s panem strážníkem za námi!“
„Tedy, Zuzo, ty máš dnes nějaký zmatený den! Příště si rozmysli, co po mně chceš!“
No, já ani neprotestovala, stejně by to nemělo cenu. Byla jsem ráda, že se maminka našla!
A řeknu Vám: klobouk dolů před Městskou policií!!! Prokázali velkou profesionalitu. Maminka totiž prošla celé Staroměstské náměstí napříč až do Rytířské ulice, a tam si stoupla na roh a poslušně čekala, jak jsem jí řekla. A moc se divila, proč už nejedeme! ????
(…jak pečovat o rodiče s demencí, i takové poradenství poskytuji)
